V našem ustájení byla pořádána terénní jízda se závěrečným dostihem „Sázavská stíhačka“ na počest narozenin jednoho místního koníka. Nemohli jsme s Montíkem chybět. Během dní příprav jsme polemizovali, kdo asi dostih vyhraje… Bude to favorit Sáša? Nebo tryskáč Jimmy? Či že by překvapil třeba noháč Lord? Nakonec nás v sobotu 18. 9. ve slunném odpoledni vyrazilo 7 statečných. Terénní jízda trvala 3 hodiny a nutno podotknout, byla opravdu povedená. Nezoraná pole jsme přebíhali rychlým cvalem, po lesních cestách klusali a v podstatě krokem se moc jít nemuselo. Na polích si Monty držel většinou 4. pozici, z které jsem měla obrovskou radost, ale přeci jen, nechtěli jsme koníky utavit a drželi je. Ještě náš čekal přeci závěrečný „dostih“! Dostih se odehrával na předposledním poli, směr byl vymyšlený trochu záludně – ne přímo ke stáji a výběhům (jak běháme většinou), ale spíše rovnoběžně. Cíl byl označen pomocí dvou dřevěných koz přetažených bílým prostěradlem - 60 m od sebe. A už je to tu, řadíme se na startovní čáru, koníci nervózně podupávají a netrpělivě vyčkáváme na povel. „Start“, ozvalo se, a hurá do běhu. Tedy aspoň ostatní hned hurá do běhu – Monty, jak je jeho oblíbeným zvykem, se nejdříve přesvědčí, jestli všichni opravdu běží a pak vyráží… Vybíháme tedy z poslední pozice, ale stačí pár pobídek, aby pochopil, že může (a dokonce by měl) závodit. Nasazuje u něj nezvykle rychlé tempo a už předbíháme běžící torpéda. V půlce trati jsme najednou na 4. pozici. Před námi nejrychlejší trojka trochu s odstupem, ale ne takovým, jako má zbylá trojka za námi. Jupíííí, kéž by Monťas tempo vydržel a doběhli jsme čtvrtí! To by byla radost… Ale co se děje? Najednou jak na povel první trojka hromadně mění směr, dokonce míjí cíl a peláší směrem ke stáji! Oba s Montym překvapeně koukáme, ale nezpomalujeme… Asi se lekli prostěradel, říkám si… Hlavou mi prolétla myšlenka, že můžeme být dokonce první! Prázdný cíl před námi, ostatní závodníci za námi, takový pohled už asi nikdy nezažiji. Ajajaj, co se to děje, Monty nabírá směr přímo za první trojkou ke stájím. Ihned nastavuji vnější otěž a holeň (do té doby jel na povolené otěži) a doufám… Chvíle napětí a Monty následně zahýbá opět směrem do cíle, jako by říkal: „No jasně, nejdřív do cíle, pak za ostatními, proč jsi to neřekla hned…“. Náskok jsme měli dostačující a tak, chytněte se něčeho, ať nespadnete, probíháme cílem jako PRVNÍ!!! Neuvěřitelné… Tak tohle rozhodně nikdo nečekal! Nejenže nevyhrál ani jeden z favoritů, ale za Montym už proběhli cílem všichni, takže radostné překvapení v podobě umístění čekalo i na další „nefavorizované“ koníky a jejich jezdce. Ukázalo se, jak již mnohokrát v historii, že mít rychlého koně nezaručuje vždy vítězství… Nyní je na místě, abych poděkovala Evče (naší trenérce), protože bez tréninků by se mnou Monty nejspíše takhle hezky nespolupracoval…